Mně to pomáhá

Jednou jsem jel vlakem z visionquestu...

… sedím, rozjímám si, vstřebávám a najednou slyším z chodbičky dětský pláč a ženský hlas: „Proč brečíš? Nebreč! ... Pomáhá ti to snad? Ten vlak pojede, až přestaneš brečet…“ a zase znovu: „Nebreč, tohle ti nepomůže, už toho mám dost...“

A pak to přišlo. V jednu chvilku ze sebe malý klučina dostal tenkým hláskem větu „Mně to pomáhá“... to mě dostalo, zkusil to... uf, silný, hustý… ale pak zase ženský hlas: „To nikomu nepomáhá... Nebreč, už dost...“.

Po 10 dnech v lese, mimo civilizaci, jsem to nevydržel. Zvedl jsem se z pohodlné dvojsedačky a šel dát nevyžádanou radu. Byla ve mně naléhavost, ale zkusil jsem se držet zpátky a opatrně řekl mladé mamině, že mu to hodně pomáhá a jestli se naučí nebrečet, tak si zadělává na veliké problémy... a že jedu od chlapů, kteří se to teprve znova učí a dovolují (ve svých 40 nebo 50 letech). Byla překvapená a tiše vytrousila: „Já vím.“ Malý kluk přestal brečet a koukal na mě.

A já byl zaskočený, že to docela vzala a trochu jsem se zastyděl, že jsem ji soudil a neviděl, že už prostě po celém dni byla na doraz a neměla kapacitu. Taky jsem měl malé děti, vím, jak to bylo někdy úmorné.

Se vší úctou k unaveným maminám i nám chlapům, kteří se teprve až teď v dospělosti učíme rozmrzávat své emoce – na tom malém klukovi jsem si uvědomil, že i takto se rodí noví adepti na alkoholiky, workoholiky, hodné kluky, smutné chlapy... Tou otřepanou frází: „kluci a chlapi přece nepláčou“ se v nás rozmotává nenápadný doutnák, který může v dospělosti zažehnout pořádný vyhoření.

Ilustrační foto Unsplash