„To zvládneš!“„Všechno se děje z nějakýho důvodu, uč se!“„Nic netrvá věčně!“„Mysli pozitivně“ „Co tě nezabije, to tě posílí!“
Když je člověk po uši ve sračkách, má sto chutí všechny tyhle zatracený moudra vzít a nacpat je bližnímu svému tam kam slunce nesvítí. Jasně, ten někdo mi chce pomoct, myslí to dobře, ale já chci sakra jen jedno – aby tohle všechno už skočilo, protože to nevydržím ani o minutu dýl! A ne nějaký blbý kecy!
Jenže když odpadnu, bude ještě hůř a teď už je hodně špatně. A tak prostě jen zatnu zuby a jdu – další minuty, hodiny, dny, měsíce, roky… jeden za druhým.
Musím to zvládnout, přece nejsem žádný béčko!Nejsem slaboch, kterej se zhroutí při každý blbosti! Jsem silná ženská, musím vydržet všechno!
Tohle si do zblbnutí opakuju, když den za dnem vstávám abych šla do práce na další noční. Další službu, která dál a dál ničí můj spánek, moje tělo i mě samotnou.
Mám přece dobrou práci, jiný jsou na tom hůř!Já nemusím na tři směny stát u pásu, můžu se jít vyčůrat kdy chci!Mám prostor pro sebe!
Co na tom, že mě to už dávno nebaví a žere mě to zevnitř za živa? Co na tom, že jsem pořád jednou nohou v kriminále, tak jak to ve školství je a že se po mně v práci vozí, protože jsem přece mladá a blbá a držím hubu a krok? Co na tom, že kariérní postup je tady zapovězený slovo. Hlavně že nějakou práci mám, potřebuju vydělávat – almužnu, se kterou nějak zalepíme rodinnej rozpočet, ale zdaleka nám nestačí. Muž je bez práce a nemůže najít jinou, je krize, místa nejsou. Když odveze malou do školky, jezdí aspoň sázet stromky a vyžínat paseky, nikam jinam ho nevezmou. Má titul před jménem, nechtějí ho ani jako skladníka, vyberou z dvouset jiných životopisů.
Dcera mi roste před očima a já vůbec nevím, jak se to děje, protože se potácím mezi polovičatým spánkem a agonií, kdy jsem tak unavená, že nemůžu usnout. Nevím, kdy se to stalo, že je z holčičky školačka. Vadí mi když si zpívá, protože mě to budí. Ale nechci na ni být zlá – aby neměla takový problémy jako já, když jsem v panelákovým bytě nesměla ani poskočit, aby sousedka nenadávala. Tak zatnu zuby, zavřu oči a dělám, že mě nevzbudila.
Pendluju mezi prací a postelí doma, nic jinýho už neznám – rodiče, manželovy i svoje jsem už neviděla ani nepamatuju – jsem unavená, nejspokojenější jsem doma, když jsou všichni pryč, nechávám je aspoň pozdravovat. Film v kině? Divadlo? Koncert? Neexistuje nejsou peníze, stěží poplatíme co musíme a něco k jídlu a navíc tam bude spousta lidí… nechci mezi lidi, někdo by na mě mohl mluvit, nebo koukat.
Jediný, co mě drží nad vodou, je psaní. Utíkám do světů, které jsem si sama vytvořila. Utíkám od blízkých, který miluju, ale nemám na ně nervy. Utíkám od práce, ve který jsem už úplně vyhořela, ale držím se jí zuby nehty, protože je to jediný pravidelný zdroj příjmů naší rodiny. Utíkám sama od sebe, protože si připadám úplně k ničemu – maminka očividně měla pravdu. Možná bych chtěla aspoň brečet, nadávat, ale už na to nemám sílu, jediný, co zvládnu si přát, aby už bylo po všem, aby se něco změnilo.
