Nepřišlo to ze dne na den, ale plíživě
Vyhoření nepřišlo ze dne na den, nikdy nepřijde. Bylo plíživé, nenápadné a dávalo o sobě vědět postupně.
Zlatá klec
Konečně jsem se osvobodil! Stal jsem se tím, kým jsem opravdu chtěl být grafikem na volné noze – OSVČ. Nestál nade mnou žádný šéf, nikdo mi nediktoval, co, kdy a jak mám dělat a práce bylo dost. Co víc jsem si mohl přát. Mým největším zákazníkem byl velký korporát, který dobře a pravidelně platil a zásoboval mě zakázkami. Z počátku to byl dobrý pocit, jistota a dobré bydlo. Důvěřovali mi, byli se mnou spokojení a já takového zákazníka nechtěl ztratit nebo zklamat.
Jenže někde na pozadí jsem pořád cítil křeč, něco, co nebylo v pořádku. Bral jsem to jako samozřejmost a součást obchodu – vždyť tak to přece je ve všem, nikde to není ideální. Postupem času ale korporát rostl a měnilo se vnitřní klima, blbé pocity se stupňovaly. Pamatuji si, jak jsem před schůzkou seděl v autě a nechtělo se mi tam. Cítil jsem tíhu, jak kdyby se ve mně všechno stahovalo a nechuť pro ně cokoliv dalšího dělat. Ta tenze vycházela převážně z toho, co si klient řešil interně ve firmě. I když mě se problém v podstatě netýkal (s mojí prací bylo vše v pořádku), mé tělo pravděpodobně cítilo vnitřní nesoulad ve vedení, který se ale promítal téměř do všech zakázek. Bylo to čím dál silnější a já to potlačoval a ignoroval a držel se dobrého bydla zuby nehty.
Projekty „bohulibé a pro veřejný prospěch“
Krom zakázkové práce mou živnost mnoho let provázely projekty, které jsem začal dělat s nadšením a bez nároku na honorář – viděl jsem v nich vyšší smysl. Jenže jsem nedokázal vnímat, jak můj „hodný kluk“ přebírá otěže – dělal jsem to, protože jsem se potřeboval cítit přijatý a potřebný, ale vůbec jsem nevěděl, kde jsou hranice a co jsem schopný zvládnout. Stav přehlcení na sebe nenechal dlouho čekat, jenže já jsem ho potlačoval a říkal jsem si: „Přece nemůžu být ten zlý, musím být hodný kluk a všem vyjít vstříc, mám z toho přece dobrý pocit!“ Jenže i když mi to všechno víc bralo, než dávalo, nedokázal jsem říct „dost!“ Neuměl jsem říct kouzelné slovíčko NE a všem jsem se snažil vyjít vstříc.
Mezi projekty, které jsem živil ze své skoro prázdné nádrže patřily: Obecní zpravodaj (periodikum), vizuální styl a propagace občanského spolku, vizuální styl pro svobodnou školu, a dokonce web na „svobodomyslné a tulácké“ téma. Všechno to byly krásné projekty, jenže zároveň záludné pasti pro mého „hodného kluka“. Věřil jsem, že to jsou mé srdcovky – a také byly. Vždy v počátcích jsem si užíval jejich prospěch a osobní naplnění, ale nedokázal jsem si uvědomit, že má energetická nádrž je jen jedna a že palivo potřebuji ještě jinde – měl jsem nedostavěný dům, hypotéku, malé děti. Jenže já měl prázdno a i to se odrazilo v rostoucí vztahové krizi, kterou následoval rozvod.
Vrcholem mého „hodnoklukovství“ byla role „záchranáře“. Chtěl jsem pomoci svému kolegovi a kamarádovi. Vzal jsem si na sebe úvěr na milion korun, aby mu exekutoři nezabavili dům. Slib a dohoda byly, že do jednoho roku budu z úvěru osvobozen. K mému překvapení se tak nestalo a k celkovému vyčerpání přibyly noční můry těch nejhorších scénářů.
Vyhoření
A bylo dokonáno. Moje nádrž byla úplně prázdná, neměl jsem kde brát – vyhořel jsem a zhasl jako když sfoukne sirku. Na kdysi vysněnou práci grafika jsem nemohl mnoho měsíců ani pomyslet. Nedokázal jsem udělat ani vizitku. Otevřel jsem soubor, jenže při pohledu na monitor se ve mně všechno stáhlo. Černý tunel, nouzový režim.
Přes dostatek dobře placené práce jsem neohlídal firemní hospodaření a finance se překlopily do mínusu – 300 tisíc. Uvnitř mě byla spálená země – pád dolů, údolí stínů, deprese, zdravotní problémy.
Tak vypadal obraz mé životní krize a vyhoření. Výsledek toho, že jsem sám sebe postavil na poslední místo, protože všechno ostatní bylo důležitější. Neuhlídal jsem své hranice a nevěděl, co mě doopravdy naplňuje.
Když si svůj příběh přečtu teď, pořád mi z něj běhá mráz po zádech.
Ale tak to bylo – bez zbytečné dramatizace nebo zlehčování.
Byl jsem „hodný kluk“ a chtěl se všem zavděčit, chtěl jsem být hrdina a dobrodinec, který by se pro dobrý pocit rozdal, ale sám neměl kde brát. Nechápal jsem, co je na tom špatně. Vůbec jsem nevěděl, kdo jsem, nevnímal jsem sám sebe, signály, které mi dávalo moje tělo a moje mysl. Nedokázal jsem se odpoutat od všeho, co mě užíralo a ničilo a najít to, co mě naplňovalo.
Musel jsem shořet na prach, abych sám sebe dokázal přesvědčit, že takhle to nejde a že se sebou musím něco dělat, něco změnit. A to něco, jsem musel být já sám – moje návyky, přesvědčení, rodinné i společenské vzorce, podle kterých jsem žil a které mě stáhly na dno.
Začal jsem otevírat své třinácté komnaty. Byly to především Mužské kruhy, které mi daly sílu, abych se s tím, co tam bylo, dokázal setkat, začal vše integrovat a léčit (mámu, tátu, dětství, pubertu, své tělo, závislosti, kompenzace… atd). V průběho přicházelo uvědomění, že s takovými nastaveními a vzorci chování to ani jinak dopadnout nemohlo. A nakonec přijmout to, co mi bylo dáno – včetně nedostatků a slabostí. Úkol nejtěžší – být za to i vděčný.
A aby bylo řečeno vše – nebyl bych tam kde jsem, kdybychom se k sobě se svou bývalou ženou nevrátili (a bylo to na několikrát). Mám ji rád, vážím si jí, jsem vděčný, že můžeme být spolu a čistíme vše, co je v našich silách... je to zázrak, výzva a někdy i práce v lomu.
Ilustrační foto Unsplash